Hastrman ze Zvole

Hastrman rejdíval nejvíc pod Hájem, kde u vody se pásávali koně a kousek dál klisny s hříbaty. V noci v měsíční záři vylézal z Moravy a setrvával až skoro do svítání. Pacholci, kteří drželi u koní stráž, nemohli ani zdřímnout. Kolikrát hastrmana, který se proměnil v bílého koně – šimla, dokonce obklíčili, ale vždy se mu podařilo vyklouznout – a žbluňk, byl ten tam. Večer příštího dne, kde nic, tu nic – hihihi – opět pasoucí se dobytek plašil a znepokojoval. Bylo to k zlosti, pacholci se už zdráhali v noci hlídat.

Konečně takové ,,poňoukání“ dopálilo hospodáře Jiřího Komendu. Pořídil si lýkový provaz, vzal otýpku sena, do ní zastrkal trávu od Božího těla po cestě shrabanou a šel hlídat sám. Šiml však z vody vylezl a začal své rejdění teprve třetí noc.

Hospodář vzal do levé ruky otep sena, do druhé provaz s připravenou smyčkou a začal chodit mezi koňmi a dával jim ochutnat. Chodil od koně ke koni, až se přiblížil k šimlovi. Ten nechtěl ani přivonět. Ale když přiběhlo hříbátko a vzalo si z otýpku peroutku, přiblížil se i šiml a začal si brát seno také. V tom hospodář rychle vhodil smyčku koni na hlavu a bělouš byl chycen. Nevzpouzel se, stál tiše. Hospodář na něj sedl a vracel se do dědiny. Doma ho uvázal ke žlebu a řekl: ,,Počkej, knote, však při práci tě vrtochy přejdou!“

Celé léto pak bral hospodář Komenda šimla na robotu, nikomu jinému s ním jezdit nedovolil, sám ho i poklízel. Kůň od jalové píce a těžké práce se sesychal, až byl jenom kost a kůže. Samému hospodáři bylo zvířete líto. Jednou, když nebyl doma, domácí sušili otavu. Milý šiml dostal nějak hlavu z lýčené ohlávky a otevřenými dveřmi z maštale zmizel. Když se hospodář vrátil a slyšel, co se stalo, jen se zasmál a pravil: ,,Vem ho rarach! Koně na pastvě víc plašit nebude!“ – a neplašil…