Drobečková navigace

Úvod > O obci > Historie > Pustá

Pustá

V horském záhybu mezi Hradečnou a Lipinkou se skrývá nepatrné údolíčko všeobecně zvané Pustá. Před lety sloužilo toto údolí často jako mrchoviště, kde z okolních vesnic lidé zakopávali uhynulý dobytek. Bylo to údolíčko v ústraní, všichni lidé se mu vyhýbali, opuštěné a nevlídné. Jaký div, že právě sem si lidová obrazivost umísťovala svět různých nadpřirozených bytostí a strašidel

To údolíčko nabylo ještě větší romantičnosti událostí, která se přihodila v samém jeho středu za napoleonských válek. Když Napoleon táhl se svou armádou na Rus, silný oddíl Francouzů se objevil i na severní Moravě a francouzští vojáci byli rozmísťování také po celém Uničovsku. Na rychtě v Hradečné tak byli ubytováni dva mladí důstojníci. Rychtář z Hradečné měl dvě děti, syna a dcerku Anežku. Byla to děvucha sličná, spanilá, oběma důstojníkům se hned zalíbila. Sama o tom však neměla ani tušení, neboť jejich řeči nerozuměla a z jejich slov a posunků byla spíš vystrašená. Proto se poradila  s rodiči a raději se ztratila z domu.
Francouzové, když postřehli, že děvče kvůli nim opustilo rodný dům, ze žárlivosti začali obviňovat jeden druhého a hádat se, až z toho domácí byli celí nesví. Jednoho dne znenadání oba důstojníci vešli na dvůr, dali si vyvést koně, vyhoupli na ně a již cválali ven ze vsi. Co se dělo dále – nikdo nevěděl.

Když se později po obou důstojnících sháněli ostatní vojáci, rychtářův syn jim mohl říci jen tolik: ,,Viděl jsem oba ujíždět k Pusté“. Potom je také do toho údolí zavedl. Zde nalezli koně uvázané u stromu a oba důstojníky vzdálené od sebe na deset kroků na zemi mrtvé. Jeden držel pistoli ještě v ruce, druhému pistole z ruky vypadla a ležela mu u hlavy. Oba měli hruď prosřelenou kulkou. Pochovali je na hřbitově v Hradečné vedle sebe.
Dále pověst vypravuje, že rychtářova dcera, jakmile uslyšela o smrti obou důstojníků, tak se vystrašila, že upadla v těžké blouznění. Když po dlouhé době se ze své choroby jakžtakž vykřesala, projevila přání vstoupit do kláštera. Rodiče jí nepřekáželi, a tak se i stalo. Ale v Pusté prý potom vždy na dušičky v noci bylo vidět, jak dva černí muži stojí deset kroků od sebe, natahují k sobě pravé ruce, jako by si je podávali na usmíření. Ale protože mezi nimi stojí také bílá ženská postava, usmířit se nemohou. Jak přicházejí, tak i odcházejí, žena se dává do tichého pláče a odchází rovněž, ale jako poslední.
Ti černí muži jsou prý duchové obou sebevrahů, kteří by se rádi smířili. A ta žena v podobě rychtářovy dcerky je jejich svědomí. Když již mají dobrou vůli si odpustit, vstoupí mezi ně svědomí a je po smířlivé náladě.
Jaký div tedy, že to údolí se nezbývalo Pustá a dlouho také pusté zůstávalo. Jen romantický básník Aleš Balcárek z nedalekého Šumvaldu to údolíčko často navštěvoval a podle něho se psal též Pustinský.